Justice podle naší právní vědy

Všichni občané mohou sledovat přetahovanou mezi soudci, státními žalobci a obhájci. Podívání k popukání i k zaplakání.

Snahy našich zákonodárců, soudců a právních expertů směřují k tomu, aby mohli spokojeně vládnout. Aby byl občan spokojený i s každým rozhodnutím, či novým právním předpisem. Domnívají se, že se to bude dít, když sepíšou na každou činnost nový příkaz. 

Jak justici přimět, aby soudy rozhodovaly spravedlivě, je jednoduché. Bohužel ale spousta právníků, poslanců a soudců by přišla o nemalé prebendy. Proto bude těžké řešení prosadit.

Každý soud může principiálně vynést pouze dvě různá rozhodnutí. Na každé řešení sporu stačí dva na sobě nezávislí soudci. Tak to předpokládá Ústava. Ta dvě rozhodnutí soudu jsou:

A: Žalobce je v právu.  Žalovaná strana je povinna splnit požadavky žalobce. Veškeré soudní náklady žalobce hradí žalovaná strana.

B: Žaloba se zamítá. Náklady žalované strany hradí žalobce.

Výroky dvou soudů (jednoho sporu) musí obsahovat alespoň jedno spravedlivé (pravdivé) rozhodnutí. Ústava soudcům předepisuje rozhodovat nezávisle. Každý občan má právo podat odvolání. Takže bylo třeba vytvořit takový precedens nebo na nařízení, aby byla tato skutečnost náležitě ukrytá. Za totality to bylo jednoduché. K soudcům se přidali další soudci „z lidu“, kteří do rozhodování vnesli ten správný „závazný právní názor“. Nyní se státním zástupcům  přidělila pravomoc, která je úplně protismyslná. Státní zástupci mohou (spolu)rozhodovat o tom, zda došlo k trestnému činu a uvalit na bezúhonného občana vazbu. Ústavní soud nesmyslně potvrdil, že dvoustupňové uspořádání stačí k uplatnění institutu odvolání. Což se zřejmě ukazuje za nedostatečné.

Bez ohledu na levicový Ústavní soud, žádný státní zaměstnanec nesmí mít právo zasahovat do moci soudní. Uvalení vazby musí být striktně v moci soudní, a musí zachovat princip pravdivosti výroku (výrok je pravdivý jen tehdy, když všechny části výroku jsou pravdivé). Jinými slovy, jestliže jeden soudce nesouhlasí s výrokem, nelze výrok prohlásit za pravdivý.

Proto soudní procesy připomínají hru ping-pong. Domníval jsem se, že se jednotlivé politické strany připojí k myšlence, že by volby mohly justici vrátit tam, kde byla před nástupem totality. Bohužel, procento „občanů s právnickým vzděláním“ v našich stranách, parlamentu a soudech je tak velké, že se mi to nepodařilo.

Verbálně se některé strany vyjadřují, že je třeba změny, jiné jsou pro zachování současných pravidel.

Úroveň našich právnických fakult je tak mizerná, že nerespektuje pravdu v soudních výrocích. Stát si vychovává občany problematických kvalit.

Počet zákonů a zákonných nařízení, které dosud zákonodárci stvořili, je značný. Mnohé z nich si odporují. Proto navrhuji doplnit právní normy o čtyři paragrafy, které zaručeně donutí soudy k tomu, aby rozhodovaly rychle a spravedlivě. 

§ 1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

      1. Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

      2. Ústava, Listina základních práv a svobod,

      3. nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (NATO, EU)

      4. zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

      5. nařízení institucí a osob, které mají zmocněni nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje senát nejméně tří soudců. Jeho rozhodnutí musí být jednomyslné.

§ 3. Soud nesmí měnit žalobní návrh. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové, každý občan má nárok na dva zákonné soudce. Soudy na každém stupni mají povinnost vyřešit spor. Nemají pravomoc nutit jiné soudy, aby za ně rozhodovaly.

Je na všech poslancích a senátorech jak se k návrhu postaví. Moderátoři a novináři by také měli o návrhu alespoň informovat.