Abeceda právního státu

My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,

odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.

To byla Preambule platné Ústavy.

Ještě připomenu Článek 2: (1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. (4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Článek 9: (2) Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. (3) Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.

A  nakonec Článek 27: (1) Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech. (2) Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem. (3) Za přestupky poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem, pokud zákon nestanoví jinak. (4) Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání po dobu trvání mandátu vyloučeno. (5) Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.

Z toho jednoznačně plyne: Žádný občan v právním státě nesmí být označen za trestně stíhaného, pokud o tom nerozhodl soud.  O poslancích to samozřejmě platí rovněž. Ústava stanoví, že poslanec, který se dopustil trestného činu, může být odňat moci výkonné po dobu platnosti mandátu. Protože poslanecký hlas (mandát) může být v některých případech  pro stát důležitější, než případný trestný čin zákonodárce. Jiný výklad Ústava nepřipouští.

Moc soudní je manipulovatelná nejjednodušeji. Když se ujme vlády diktátor, vydá takové zákony, které mu vyhovují, a společnosti trvá třeba staletí, než dojde opět k nějaké rovnováze. V našich zemích skončilo spravedlivé soudnictví příchodem Hitlera. Po skončení druhé světové války nastala jiná diktatura, která si říkala „diktatura proletariátu“. Po sametové revoluci nastal stav „zhasnutí“ a v rámci rychlého přechodu ke kapitalismu byla část majetku státu převedená do majetku jiných subjektů.

Zaslepenost redaktorů, zpravodajců a některých politických stran je udivující.  Neustále slyšíme: "A. Babiš je trestně stíhaná osoba". Toto tvrzení je lživé, před soudem by mohlo být kvalifikováno jak pomluva.

 Aby bylo tvrzení pravdivé, musí být opřené o rozhodnutí soudu. Tak jako u každého občana. Poslanecká sněmovna nerespektuje literu Ústavy. Zabývá se policejním sdělením, které předkládá místní státní zástupce. Státní zástupci nemají nikde v zákoně přikázáno požadovat něco po poslanecké sněmovně. Pokud jde o podezření, že se může jednat o trestný čin, tak takové podezření musí bezpodmínečně schválit či zavrhnout nezávislý soud pro každého občana, tudíž i pro zákonodárce.  

Zachovat stávající právní systém si přejí všichni "občané s právnickým vzděláním". Není složité porozumět jejich důvodům. Bylo by nezodpovědné, kdyby se v nezákonných soudních postupech nadále pokračovalo. Je třeba dovést republiku k právnímu státu. 

Hlavní vinu na současném stavu mají předcházející parlamenty a Ústavní soud. Soudci vyškolení za totality se nechtějí podřídit tisíciletým tradicím soudnictví. Každý soudce  musí v právním státě rozhodovat nestranně a nezávisle. Naše Ústava to také přikazuje. Ale soudci Ústavního soudu dali přednost soudním postupům, které platily za totality. Soudní řád dovoloval soudcům ignorovat zásadu, že soudní výrok musí být pravdivý k oběma stranám sporu. Ústavní soud zavedl (mám pocit že když se jednalo o přisouzení Lidového domu ČSSD) jakési "určovací žaloby" nebo "naléhavý právní zájem". A co hůře, dovolil odvolacím soudům vracet řešit spory  zpět soudům prvého stupně. Tím se stalo, že republika není právním státem, ale státem, kde rozhoduje justiční mafie.

V okamžiku, kdy se nějaká koalice stran domluví na tom, že se republika musí stát právním státem, může dojít k rychlé nápravě. Stačí přinutit soudce, aby respektovali Ústavu a tisícileté zkušenosti lidského poznání. Sbírku zákonů je třeba upřesnit a soudcům nadefinovat termín „Zákon“. Obsahově by upřesnění mělo zahrnout následující paragrafy:

§ 1. „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují, je Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem. Jsou to:

..(1) Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

..(2) Ústava, Listina základních občanských práv a svobod,

..(3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (NATO, EU),

..(4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

..(5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje porota nejméně tří soudců. Její rozhodnutí musí být jednomyslné.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý občan má nárok na dva zákonné soudce. Soudy na každém stupni mají povinnost vyřešit spor. Nemají pravomoc nutit jiné soudy, aby za ně rozhodovaly.

Státní zástupci by měli být pod stejnou pravomocí, jako policie (ministerstvo vnitra). Tam platí přísná hierarchie. Nyní se zdá, že právní stát je pro státní zástupce cizí slovo.

Vládní většina by se měla vytvořit nad závazkem přijmutí navrhovaných právních předpisů. 

Domnívám se, že současný povolební stav by mohl zajistit vládu, která vydrží do dalších pravidelných voleb.