Právnický absurdistán.

Termín „Zákon“ není v našem právním systému definován. Musí se předpokládat, že republika má pouze jeden Zákon, protože rozhodnutí sporů ve stejné věci, musí vést ke stejným rozsudkům soudů v libovolné části republiky.  

Svým způsobem do zákona patří i rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu. Podmínkou je, aby tato rozhodnutí nebyla v rozporu s vyššími právními předpisy. Nejvyššími psanými právními předpisy jsou Ústava a Listina práv a svobod.

Žádný nižší právní předpis nesmí být v rozporu s Ústavou, nebo s Listinou práv. Odborně se tomu říká hierarchické uspořádání zákonů, v případě rozporu vždy platí vyšší norma. Desetitisíce schválených paragrafů z dílny Ministerstva spravedlnosti a Poslanecké sněmovny vzniklo proto, aby se republika ze stavu „socialistická“ dostala do stavu, kdy „ruka trhu“ má zásadní vliv na ekonomickou situaci každého občana.

Řízení státu musí být efektivní, s nejmenšími náklady na státní úředníky. Z tohoto hlediska musí všechny státní úřady plnit cíle vlády, která je u moci (získané demokratickou cestou). Nelze připustit, aby jeden státní úřad rušil nařízení jiných úřadů. Antimonopolní úřad, i úřad na ochranu přírody mohou vydávat taková nařízení, která neodporují nařízení vlády. Sporné případy má řešit nezávislý soud.

Zákony matematiky jsou nedílnou součástí Zákona, protože jsou nevyvratitelné a platí v jakémkoliv společenském zřízení. Už v antice položili rovnost mezi spravedlností a pravdivostí soudního výroku. Když je rozhodnutí soudce výrokem pravdivým, je zaručeně i výrokem spravedlivým. Soudce se vyjadřuje vždy k té straně sporu, která se na soud obrátila (k žalobci). Důsledky rozhodnutí soudu jsou závazné pro obě strany sporu. Z toho plyne, že výrok k žalované straně je opakem výroku ke straně žalující. To zaručuje, že výrok soudu v identických kauzách je také identický. Co soudce jedné straně odebere, musí druhé straně přisoudit.  

Ústava předpokládá dvoustupňové uspořádání soudů. Soudce v prvém stupni podle posouzení důkazů rozhodne, zda je žalobce v právu.  Má pouze dvě různé možnosti. Buď prohlásí, že žaloba je v právu, nebo žalobu zamítne. Odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně se pozastavuje výkon rozhodnutí (rozsudek pozbývá pravomoci). Odvolací soud s konečnou platností rozhodne, zda výrok soudu prvého stupně potvrdí, opraví, nebo vynese svůj pravomocný rozsudek odvolacího soudu. Odvolací soud nikdy nesmí vrátit řešení sporu soudu prvého stupně. Tím by nutil jiného soudce rozhodovat podle cizího „vědomí a svědomí“.

Každý spor má pouze dvě různá řešení, proto je vracení nejen nesmyslné, ale také v rozporu s Ústavou. Každé odvolání proti rozsudku může mít tvar: „Beru na vědomí rozhodnutí soudce prvého stupně. S rozhodnutím nesouhlasím, a žádám, aby spor rozhodl odvolací soud.“   Soud je placená služba občanům, institucím i státu. Proto je povinností odvolacího soudu vyhovět účastníkovi sporu.

V  úvaze  Základ koaliční smlouvy jsem navrhl, jak jednoduché úpravy právních předpisů by stačily k tomu, aby se republika stala právním státem.