Právní stát

Opět veřejně oslovuji zákonodárce a vládu, aby se zamysleli nad stavem justice v naší zemi. Domnívám se, že je nejvyšší čas k nápravě. 

Mám silné pochybnosti o tom, zda je republika právním státem.

Uvádím následující důvody:

1. Soudci nedodržují soudcovský slib: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.“

Z toho jednoznačně plyne: Soudce se může ke každému sporu vyjádřit pouze jednou. Jestliže jednou vysloví své rozhodnutí, již nikdy ho nesmí změnit, protože by ho změnil na pokyn, či žádost někoho třetího. Rozhodl by závisle, a tím porušuje svůj slib.

2. Soudci někdy ignorují, že rozhodnutí soudu musí být pravdivý výrok. Spravedlivé rozhodnutí je takové, které je pravdivé k oběma stranám sporu. Výrok soudce k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně. Co soudce odebere jedné straně sporu, musí přidělit druhé straně. (Veřejně diskutovaný rozsudek soudce: „K. Gott odvedl daň podle předpisů. Náhrada soudních výloh mu nenáleží“. Není výrok pravdivý. Opak tohoto výroku je: „K. Gott neodvedl daň podle předpisů. Náleží mu náhrada soudních výloh“.)

Na základě hodnot Pravda – Nepravda pracují všechny počítače.  Opakem pravdy je lež (čili nepravda). Spravedlivě rozhodovat se soudci naučili už v antické době.

3. Ústava (článek 82): „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat“. Žádný soud nemá právo nařizovat jinému soudu. Ani soud odvolací (druhého stupně) nesmí ohrožovat rozhodnutí soudu prvního stupně. Každý soud musí samostatně rozhodnout o předmětu sporu. Odvolací soud (soud druhého stupně) může rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit, opravit, nebo vynést své konečné rozhodnutí soudu. (Soud nesmí používat termín „závazný právní názor“. To je výmysl totalitní justice, umožňující měnit rozhodnutí soudce. Ta rozhodovala na základě „vědeckého poznání, že dělnická třída zvítězí na celém světě“. Je čas se tohoto způsobu rozhodování zbavit.)

4. Rozhodnutí soudu musí být obdobné v obdobných případech, bez ohledu na to, který soud případ řešil. Nové případy mají řešit soudy, které se danou problematikou zabývají, bez ohledu na místní příslušnost žalovaného. Právní předpisy a soudci nepřesně vykládají termín „Zákonný soudce“. Totalitní systém vložil do předpisů, že se „zákonný soudce“ určuje podle místa bydliště žalované strany. Ústava ČSR z roku 1920 praví: „Nikdo nesmí býti odňat svému zákonnému soudci.“  V případě, kdy se pachatel opět dopustí nepravosti, musí ho opět soudit stejný soudce. Musí vzít na vědomí jeho předcházející provinění. To je také logické vysvětlení termínu „zákonný soudce“. Soudce, který odsoudil pachatele, stává se jeho zákonným soudcem. Nemůže nastat případ, že provinilec je současně souzen v několika místech republiky.

5. Někdy soudci soudí podle předpisů, které jsou uvedené v Občanském soudním řádu. Ten soudcům dovoluje, aby některé předložené důkazy ignoroval. Proto je třeba přikázat soudcům, aby se zabývali každým důkazem, který je uvedený v žalobě.

Základy demokratického státu spočívají na vzájemném uspořádání vztahů mezi mocí výkonnou (vláda, policie, armáda), mocí zákonodárnou (Poslanecká sněmovna, Senát) a mocí soudní.

Moci soudní se musí podrobit každý účastník sporu, samozřejmě i stát. Soudní ochrana občanů před zvůlí státu je v demokratických státech samozřejmá.  Hnutí ANO mělo tento závazek ve volebních slibech již v předcházejících volbách do Parlamentu.

Naši poslanci v Parlamentu vyšetřují (což je povinností moci výkonné) a výkonná moc ignoruje nestranné a nezávislé rozhodnutí moci soudní. Státní zástupci se neustále odvolávají proti rozhodnutí soudů.

Dochází ke zjevnému porušování Ústavy. Někteří zákonodárci to možná nechtějí vidět, protože stávající systém jim umožňuje zasahovat do moci výkonné, a tím ovládat přísun finančních prostředků jak pro jednotlivé strany, tak také pro některé "občany s právnickým vzděláním".

Státní zástupci nyní podléhají ministru spravedlnosti. Z toho titulu se někteří domnívají, že mají právo zasahovat do soudního řízení. Nepatří mezi soudce, ale zasahují do nezávislého rozhodování moci soudní. Přisvojili si pravomoc zasahovat do všech soudních sporů. Přisvojili si pravomoc obracet se přímo na Sněmovnu a úkolovat poslance. Ústava o takové pravomoci státních zástupců nehovoří.

Státní zástupci jsou státní úředníci, kteří ve sporech občan nebo instituce versus stát, mají zatupovat stát. Do sporů občan versus občan, nebo občan versus instituce nemá stát právo vstupovat. Není účastníkem řízení. To je zasahování moci výkonné do moci soudní.

Cesta, jak se rychle dostat ze současné situace, je jednoduchá. Státní zástupci musí podléhat ministru vnitra. Budou dohlížet na průběh vyšetřování, které vede stát. Jako příslušníci moci výkonné jsou vázáni mlčenlivostí, a nemůže dojít k neoprávněnému úniku citlivých skutečností. Musí platit hierarchie v pravomocích jednotlivých zástupců. Jestliže státní zástupce u soudu neuspěje, odvolání musí řešit nadřazený státní zástupce. Do sporů, ve kterých není stát účastníkem řízení, nebudou moci státní zástupci vstupovat.

Z činnosti vyšetřovací komise při Poslanecké sněmovně nemohou vzejít žádné použitelné výstupy. Poslanci a senátoři mají diskutovat o tom, jak je možné, že moc soudní selhává (kauzy Parkanová, Rath, M-Systém, spadlý most ve Studénce, atd).

Vláda by měla přeřadit institut Státního zastupitelství z Ministerstva spravedlnosti do Ministerstva vnitra.

Soudcům je třeba připomenout literu Ústavy a soudcovský slib.

Návrh na upřesnění právních norem:

§ 1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

(1) Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

(2) Ústava, Listina základních občanských práv a svobod,

(3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (NATO, EU),

(4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

(5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje porota nejméně tří soudců. Její rozhodnutí musí být jednomyslné.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý spor má nárok na dva zákonné soudce a rozhodnutí dovolacího soudu. Soud na každém stupni má povinnost vyřešit spor. Nemá právo nutit jiné soudy, aby za něho rozhodovaly.

Státní úředníci plní cíle, které si současná vláda stanovila. Vedoucí státních úřadů jsou za to zodpovědní.

Státní zastupitelství respektuje hierarchii a náleží do ministerstva vnitra. Právo na odvolání, nebo dovolání má pouze v těch případech, kdy je stát účastníkem řízení. Do soudního řízení mezi jinými subjekty, nesmí stát zasahovat.

Ekonomický přínos navržených kroků bude značný. Zkrátí se délka řešení soudních sporů nejméně o polovinu. Spravedlnost bude zaručená jak pro stát, tak pro občana.

O bezúhonném občanovi nemůže nikdo hovořit že je trestně stíhaný, pokud o tom nerozhodl soud.

Republika se stane právním státem.

Vážený pane premiére,

vážení členové vlády.

Státní rozpočet je důležitý zákon pro příští rok. Ale daleko důležitější je přinutit soudce, aby soudili přesně podle litery Ústavy. Náš Ústavní soud řeší složité problémy, které si vytvořila sama justice. Miliardové ztráty v justici lze jistě uplatnit efektivněji. Škody, vznikající na základě chybného výkladu Ústavy, neustále porostou.

Pouze vy máte možnost předložit poslancům takové návrhy právních norem, aby opětovně nedocházelo k případům typu Tluchoř, Rath, H-Systém, atd.  Můžete to učinit okamžitě ve stavu legislativní nouze.