Právní stát 2

Kritický rozbor současného stavu v justici. Soudci rozhodují jako ve státě, který je ovládán justiční mafií.

Vlády za prezidenta Havla trpěly (a 30 let stále trpí) skutečností, že část moci výkonné a celá moc soudní pokračovala v praktikách, kterým se naučili za totality. Státní zástupci (prokurátoři) zůstávají zařazení do gesce ministra spravedlnosti. Z toho titulu se domnívají, že mohou beztrestně obvinit kteréhokoliv občana, dokonce i poslance s mandátem imunity. V právním státě je takový krok nepřípustný. O každém skutku, nebo o podezření z vykonaného skutku, musí rozhodovat nezávislý a nestranný soud. Státní zástupce má povinnost jménem státu požádat soud, aby rozhodl, zda předložené důkazy stačí k obvinění, nebo zda policie má pokračovat ve vyšetřování. Jestliže soudce žalobu přijme, nebo povolí další vyšetřování, automaticky se musí stát zákonným soudcem šetřeného případu.

Všichni soudci musí rozhodovat nestranně a nezávisle. Všichni mají stejnou pravomoc. Ústavní soud v První republice měl pouze třetinu současného počtu soudců. Republika měla o 50% víc obyvatel. Soudy probíhaly bezproblémově, protože prokurátoři respektovali své povinnosti, a soudci věděli, co je spravedlivý (čili pravdivý) výrok. Právnické fakulty a jejich absolventi to dosud nevědí.

V právním státě každý soudce rozhoduje výhradně o žalobním návrhu. Jedná-li se o spor, ve kterém je více účastníků, musí soudce vyloučit všechny, kterým je výrok soudu lhostejný. Tomu se říká vyloučení třetího. Zůstanou pouze dva subjekty: žalobce (žalující strana) a odpůrce (strana žalovaná).

Soudní jednání je činnost za úplatu. Není-li žalobcem stát, musí soudce stanovit výši soudního poplatku, který skládá žalobce. Každý soud probíhá pouze mezi dvěma subjekty. Soudce vždy vynáší své rozhodnutí jménem Republiky k žalobci. Soudce má pouze dvě možnosti, jak může rozhodnout:

A: Uzná předložené důkazy. V takovém případě soudce rozhodne: „Soud uznal důkazy žaloby. Žalovaná strana splní tyto požadavky žaloby…. Žalovaná strana hradí veškeré soudní výlohy žalobce.“

B: Soudce neuzná důkazy. V takovém případě soudce rozhodne: „Žaloba se zamítá. Žalobce uhradí veškeré soudní výlohy žalované straně.“

Je lhostejné, která strana se na soud obrátí (která strana je žalobcem). Rozhodnutí soudce (která strana je či není v právu) je identické. Výrok soudce k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně sporu. Oba výroky jsou pravdivé. Je-li soudnictví jednostupňové, je výrok soudce pravomocný.

U nás máme soudnictví dvoustupňové. Každé rozhodnutí soudce je pravomocné. Pouze odvolání k soudu druhého stupně pozastavuje výkon rozhodnutí soudu prvého stupně. Každý účastník sporu má právo podat odvolání. Pravomocné rozhodnutí pak vynese soudce odvolacího soudu. Soudce, který vynesl pravomocné rozhodnutí, stává se zákonným soudcem případu. Pravděpodobná nekaká činnost podvodníka má být souzena stejným (zákonným) soudcem. Rozhodnutí o potrestání je pak rychlejší, a může ho formulovat i pomocník soudce.

Pod každým rozsudkem musí být podepsán jeden konkrétní soudce. Do právních norem nepatří termín „závazný právní názor“, jak nám to vnucuje současná justiční mafie. Každou kvalifikaci sporu určuje soudce. Vybírat jakési „určovací žaloby“ je výmysl, kterým současný Ústavní soud omlouvá deformaci Ústavy. Je nejvyšší čas nastolit soudnictví, které není spjaté s rozhodováním v době totality.

Soudy by se měly specializovat podle potřeb společnosti. Právní předpisy jsou zahlcené množstvím „trestných činů“. Žádný soudce neví předem, zda činnost nebo skutek, který žalobce předkládá, je trestný čin ve smyslu zákona. Proto státní zástupci musí takové označování předmětného řízení používat obezřetně, nebo úplně vyloučit. Až na konci soudního řízení lze konstatovat, že k trestnému činu došlo. Stačí pouze dva různí soudci a maximálně dvě jednání před soudem, aby se rozřešil každý spor. Soudní procesy musí probíhat ekonomicky, soudci musí respektovat literu a ducha Ústavy.

Náprava současného stavu nemusí být náročná. Vyžaduje souhlas většiny zákonodárců a rozumné kroky vlády.

V první řadě je třeba přeřadit institut Státního zastupitelství do gesce ministra vnitra, nebo z něho učinit samostatný úřad. Státní zástupci musí dohlížet na průběh vyšetřování, které vede stát. Jako příslušníci moci výkonné jsou vázaní mlčenlivostí a nemůže dojít k neoprávněnému úniku citlivých informací. Musí dodržovat přísnou hierarchii. Jestliže státní zástupce u soudu neuspěje, může (a nemusí) v řízení pokračovat státní zástupce vyšší instance.

Státní úředníci musí plnit cíle, které si současná vláda stanovila. Vedoucí státních úřadů jsou za to zodpovědní. Pouze tímto administrativním krokem se rázem zvedne úroveň naší justice.

Zákonodárný sbor musí soudcům upřesnit hierarchii rozhodování a soudcovský slib takovým způsobem, který nedovolí překrucovat literu Ústavy. Třeba následujícími paragrafy:

§1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří zákon, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

(1) Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

(2) Ústava, Listina základních občanských práv a svobod,

(3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU, NATO),

(4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

(5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje soudce, který se stává jeho zákonným soudcem.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý spor má nárok na dva zákonné soudce, případně rozhodnutí dovolacího soudu. Soud na každém stupni má povinnost vyřešit spor. Nemá právo nutit jiné soudy, aby za něho rozhodovaly.

Nerozumím tomu, proč máme státem placenou „Justiční akademii“. Jestliže soudci cítí potřebu takového sdružení, měli by náklady s jeho provozem nést sami. Hmotný majetek této organizace by měl být prodán soukromým subjektům a výnos použitý pro naplnění cílů vlády. Je trapnou skutečností platit instituci, která za desítky let existence neučinila jediný krok k tomu, aby se každý občan domohl u soudu spravedlnosti.

Uskutečněním navrhovaných úprav se republika stane právním státem. Úspory ve státním rozpočtu budou značné. Délka řešení sporů se zkrátí nejméně o polovinu. Exekutoři se musí podrobit moci soudní.   

Protože jsme zhruba v polovině volebního období, politické subjekty by měly uvažovat nad tím, čím získají hlasy voličů.

 ing. Karel Januška, ID: uiz6ad