Vážení poslanci a senátoři parlamentu České republiky.

Úvodem vám sdělím, jak některé soudy nakládají se zákony, které přijímáte. V souvislosti se vstupem republiky do EU, jste v roce 2004 vydali zákon, který přikázal, že daň z pozemků bude nově platit majitel (nikoliv uživatel pozemku - družstvo).

Oprávněně jste předpokládali, že stávající smlouvy budou zaměněny za nové, ve kterých bude zohledněna skutečnost, že uživatel bude z fondů EU dostávat dotace na plochu pozemků a v nových smlouvách se zohlední skutečnost, že majitel pozemku musí nově platit pozemkovou daň. Protože jsem drobným vlastníkem takového pozemku, snažil jsem se jednat přesně v duchu zákona. Požadoval jsem, aby ve stanovené lhůtě byla se mnou sepsána nová smlouva. To uživatel nesplnil a tvrdil mi, že stávající smlouva platí. Obrátil jsem se na soud (v roce 2006). Výsledný verdikt soudu je (v roce 2011): „Smlouva, která se vlivem nové legislativy dostala do rozporu se zákonem, je platná.“  Jistě víte, že pravdivý výrok zůstává pravdivým i po negaci. Čili výrok soudu také zní: „Smlouva, která se nedostala do rozporu se (čili je v souladu se) zákonem, je neplatná". To, že výrok soudu lze vyvrátit důkazem z opaku, nepřesvědčilo ani předsedkyni Nejvyššího soudu, když mé dovolání bylo až v letošním roce zamítnuto.

Všechny podstatné dokumenty naleznete na adrese http://soudniproces.wz.cz/  a následujících pokračování.

Jistě vám (ani mediím) neunikl případ, kdy počátkem „sametové revoluce“ studenti vysoké školy v Brně požadovali odchod představitele vedení fakulty. Pokud vím, ještě případ nebyl ukončen.

Nevím, jaký je váš pocit vůči takovému rozhodování soudu, rozhodně byste měli takovým excesům zabránit.

Oba případy mají stejné příčiny. Občanský soudním řád dává soudcům pravomoc zabývat se osobou, která se na soud obrací. To Listina základních práv a svobod zakazuje. Dále Občanský soudní řád v rozporu s Ústavou umožňuje soudcům vyššího stupně vrátit věc soudci nižšího soudu. Ale podle Ústavy každý soudce vyššího soudu smí pouze vydat své nezávislé rozhodnutí. Druhou příčinou je podivný výklad článku 38 Listiny základních práv a svobod:

(1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

Soudci vyšších soudů usuzují, že zákonným soudcem je soudce nižšího soudu i když tento soudce už nezávisle rozhodl. Proto soudy připomínají hru ping-pong.

Proto navrhuji, aby parlament  přijal zákon s tímto obsahem:

Pro přesný výklad článku 38 Listiny základních práv a svobod  se stanovuje:

(1) Zákonným soudcem případu se stává ten soudce, proti kterému nejsou vzneseny námitky od žádné strany sporu.

(2) Soudce přestává být zákonným soudcem případu v okamžiku, kdy  v dané věci zveřejní  své rozhodnutí.

 Důsledky:

U každého soudu se může věc řešit pouze jednou. Soudce I. stupně vyřeší věc podle svého nejlepšího vědomí. Jestliže některá ze stran podá odvolání, zákonným soudcem se stává ten soudce vyššího soudu, proti kterému nebudou vzneseny námitky od žádné ze stran sporu. Vyšší soud musí respektovat čl. 82. Ústavy a nestrannost nižšího soudu nesmí ohrožovat, čili nesmí vrátit věc soudu nižšímu, kde případ byl již vyřešen. V případě, že má vyšší soud jiný názor na některá rozhodnutí nižšího soudu, musí z titulu zákonného soudce takové rozhodnutí zrušit a nahradit svým rozhodnutím. Soudce nižšího stupně již přestal být zákonným soudcem případu a proto do procesu odvolání nebo dovolání nesmí (tak jako se děje nyní) zasahovat. Pro případy dovolání proti rozhodnutí vyššího soudu musí být u příslušných soudů ustaveny senáty ze soudců, právníků a laické veřejnosti.

Ekonomické přínosy z tohoto zákona budou nemalé a pomohou získané prostředky uplatnit daleko efektivněji.

Ing. Karel Januška