Žaloba na T-Mobil, pokračování 21

Požádal jsem soud, aby rozhodl, zda v prodlužované smlouvě lze měnit smluvní podmínky. Tento spor není naše justice schopna vyřešit ani za pět let.

S telefonním operátorem jsem uzavřel písemnou smlouvu o poskytování telefonních služeb (29. 4. 2006). Smlouva byla po dvou letech písemně prodloužena do 12. 3. 2010. Před ukončením smlouvy mne telefonicky kontaktoval pracovník operátora a nabídl mi prodloužení smlouvy o další dva roky. Souhlasil jsem s výhradou, že nedojde ke změně smluvních podmínek.

Od dubna 2010 mi ale organizace přestala poskytovat smluvený počet SMS zdarma. Tvrdila, že poskytování SMS zdarma není standardní součástí tarifu, který se ke smlouvě vztahoval. Na můj požadavek, aby předložila telefonní záznam o prodloužení smlouvy, tvrdila: “Je nám líto, ale informace sdělené při telefonickém prodloužení Smlouvy není možné zpětně prověřit, nahrávky uschováváme pouze po omezenou dobu a hovor již nemáme k dispozici. Důvodem jsou platné právní předpisy, upravující důvěrnost telekomunikací“.  Písemně jsem smlouvu vypověděl. Operátor výpověď neakceptoval.

Byl jsem přinucen platit za neexistující služby, včetně pokut.

Nejprve jsem se domáhal spravedlnosti u Českého telekomunikačního úřadu (ČTÚ). Jak úřednice, tak ředitel ústavu prodloužení smlouvy za neplatné neprohlásili.

Podal jsem žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 4. [Příloha 1]

Soudkyně I. stupně rozhodla, že spor má opět řešit ČTÚ. [P 2]

Podal jsem odvolání proti rozhodnutí soudkyně. Podle práva, které mi uděluje Ústava i Listina práv („Každý může činit, co mu zákon nezakazuje“) jsem se soudkyně I. stupně zřekl a požádal, aby spor rozhodl jiný soudce (nadřazeného soudu). [P 3]

Soud II. stupně nerozhodl o meritu věci (zda prodloužená smlouva je platná), ignoroval mé zřeknutí se soudkyně a vrátil rozhodovat soudkyni I. stupně. Neuvedl, který odstavec zákona mu to nařizuje. [P 4]

Na nařízeném jednání soudu I. st. jsem potvrdil své stanovisko, že neuznávám soudkyni za zákonnou, protože jsem se jí zřekl. Ústava i Listina mi právo zřeknutí se soudce, který již rozhodl, zaručuje. [P 5]

Odvolací soud opakovaně rozhodl, že soudkyně I. stupně je zákonnou soudkyní. [P 6]

Soudkyně nařídila další soudní jednání. [P 7]

Dopisem jsem soudkyni upozornil na skutečnost, že mé právo na zřeknutí se soudce je zaručené jak Ústavou, tak Listinou práv. [P 8]

Místopředsedkyně Obvodního soudu P4 mi sděluje, že soud neakceptuje mé právo zříci se soudce. [P 9]

Operátor pod tíhou důkazu opaku přestal vymáhat plnění smlouvy a částečně vrátil neoprávněně získané pokuty a platby za plnění a tím uznal, že prodloužení smlouvy bylo neplatné. Soudy tento krok ignorovaly. Nadále se zabývaly platností smlouvy. Soudci svými rozhodnutími potvrzují, že důkaz opaku nepoužívají. Připomínám, jak bylo definováno použití důkazu opaku za Rakouska, a jak patrně zní v Rakousku dodnes: „Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje“. (§ 270 Reichsgesetzblatt 1849 - 1918, böhmisch).  

V Rozsudku soudkyně I. stupně došla k závěru, že spor skončil vzájemným vyrovnáním. Tvrzení soudkyně se nezakládalo na pravdě. V soudním spisu jsou přiloženy nevyzvednuté složenky, kterými žalovaná strana chtěla vyřešit mé přeplatky, nebyly vyřešeny mé náklady ve prospěch ČTÚ. [P 10]

Znovu jsem se odvolal. Odvolací soud se opět nezabýval meritem věci a učinil rozhodnutí identické s prvním rozhodnutím soudkyně I. stupně, aby spor zase řešil ČTÚ. Co by tento úřad měl řešit, když žalovaná strana uznala oprávněnost žaloby, soud nesdělil. [P 11]

Po soudu I. stupně jsem dovoláním požadoval, aby spor byl předložen Správnímu soudu. [P 12]

Proti mé vůli zaslal soud I. stupně Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud řešit spor odmítl, protože nejsem občan s právnickým vzděláním.

K Obvodnímu soudu pro Středočeský kraj jsem podal žalobu na stát, aby mi byly vráceny finanční prostředky, které jsem vynaložil ve prospěch ČTÚ, soudu, a abych se domohl vrácení přeplatků, které jsem byl nucen posílat operátorovi. [P 13]

Žaloby se ujal Krajský soud v Praze (nevím proč) a předal spor opět Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Vznesl jsem námitku proti předání sporu. Nebyla akceptována.

Nový soudce (Obv. soud P4) nejdříve prohlásil spor za neprojednatelný. Pak vydal usnesení, pod novým jednacím číslem. Opět jsem vznesl námitku podjatosti soudce a trvám na tom, aby spor řešil soud, který je příslušný mému bydlišti.

Základní článek Ústavy o soudcích: „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat." Jinými slovy, nestrannost žádného soudce nesmí nikdo ohrožovat.  Z toho jednoznačně plyne, že ani soudce vyššího soudu nesmí ohrožovat nestranné rozhodnutí soudce I. stupně. Jestliže soudce I. stupně vysloví své rozhodnutí (nebo usnesení), je toto rozhodnutí konečné. Povinností soudce nadřazeného soudu je toto rozhodnutí potvrdit, nebo vynést své nezávislé a nestranné rozhodnutí. Protože každý, kdo podává odvolání proti rozhodnutí soudce I. stupně si přeje, aby nadřazený soud rozhodnutí soudce I. stupně potvrdil, nebo vynesl své nezávislé rozhodnutí. Rozhodnutím soudce II. stupně má končit zákonný postup a mohou nastat opravné kroky.

Soudy České republiky pohrdají mým nesporným právem činit to, co mi zákon nezakazuje. Pohrdají mým právem zřeknout se soudce, který rozhodl. Mohu prohlašovat, že pohrdám soudy České republiky 

Soudy České republiky nerespektují důkaz opaku, který je respektován v každém normálním státě.

Poznámka: V průběhu sporu jsem upozorňoval poslance parlamentu, ministra spravedlnosti i vrcholné představitele justice, že soudní postupy jsou v příkrém rozporu s Ústavou a Listinou práv. Bohužel, na má upozornění dosud nereagovali.

Podrobný průběh sporu a označení příloh je popsán na webové adrese: dokumentytmobil.wz.cz