Rozhodnutí soudce

Čtvrt století je dostatečně dlouhá doba k tomu, aby se zákonodárný sbor zamyslel nad výsledky našeho soudnictví. Je čas položit si otázku, zda všechny soudní procesy probíhají podle zákona. 

Soudce rozhoduje podle Zákona (nikoliv jen podle nařízení, která jsou uvedena ve Sbírce zákonů) a podle svého svědomí, čili podle soudcovské cti. Soudce se vždy obrací k subjektu, která se na soud obrátila. Tím je občan, instituce, nebo stát. Stát se na soud musí obrátit v případě, kdy občana obviňuje z trestného činu. Soudce má pouze dvě možnosti, jak rozhodnout. Buď obvinění, které podává státní zástupce, přijme (dává žalobě za pravdu), nebo odmítne. Jestliže soudce žalobu odmítne, nemusí své rozhodnutí zdůvodňovat, protože nevina je předpokládaná vždy. (Platí presumpce neviny.) Jestliže soudce žalobu přijme, činí své základní rozhodnutí „žalobě se dává za pravdu a došlo k trestnému činu “. Vyslovuje svoji rozhodující domněnku, že žalovaná strana se dopustila činu, který je v rozporu se zákonem.

V případě „Tluchoř“ soudce prvního stupně vydal rozhodnutí „skupina občanů se dopustila trestného činu, a proto je zbavena svých základních občanských práv a umístěna do vazební věznice“. Trestný čin, kterého se skupina měla dopustit, nebyl znám. Pouze obvinění, které vznesl státní zástupce. Na takové rozhodnutí měl soudce právo. Mohl se domnívat, že k trestnému činu došlo, i když žádný takový čin nebyl zveřejněn. Nikdo není neomylný, ani soudce I. stupně. Proto máme Ústavu a Listinu práv, která přikazuje, jak dlouho může občan být takto zbaven svých práv. Všichni zadržení se odvolali k soudu II. stupně. Odvolací soud nerespektoval literu Ústavy a vrátil rozhodování zpět soudci I. stupně. To je systémová chyba, a předseda odvolacího soud by měl být zbaven svého předsednictví.

Rozhodnutí soudce je domněnka, kterou lze ověřit, zda je pravdivá. Domněnka se ověřuje testem opaku. Platí, že každý pravdivý výrok je pravdivým výrokem i ve svém opaku. Test pravdivosti domněnky lze uplatnit pouze v některých případech. Soudce sám musí určit, zda test pravdivosti uplatní. Tento základní kámen v rozhodování soudů byl v právních předpisech již za Rakouska. Tehdejší soudní řád (zřejmě pořád platný v Rakousku) stanovil, že důkaz opaku je povolen (pokud to zákon nevylučuje). Totalitní justice tento základní princip vypustila z předpisů a soudci ho ignorují. Proto dochází k situacím, kdy jeden soudce trestný čin uzná, a jiný soudce přizná, že k trestnému činu nedošlo a nechá vyplatit odškodné. To by se v právním státě stát nemělo.

Kroky, které by vedly ke zlepšení, jsem naznačil v blogu Zneuctěná Ústava.