Všem členům Senátu

Horní komoře parlamentu by stav v justici neměl být lhostejný. Senát by se měl zasadit o to, aby naše republika byla skutečně právním státem.

Vážení senátoři

 Není vám trapně, když sledujete práci naší justice? Bohužel, je to z velké části vina předcházejícího totalitního systému, špatné práce vysokých škol, Ústavního soudu a zákonodárců.

Pravdu a spravedlnost v naší justici často nenajdeme. Soudci si svérázně vykládají literu Ústavy a Listiny práv. Ústava je jednoznačně napsaná pro dvouinstanční soudní systém. Znění Listiny práv je hierarchicky podřízené Ústavě. V Listině se praví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. V Ústavě se praví, že nikdo nesmí nestrannost soudce ohrožovat. Ani soudce nadřazeného soudu nesmí ohrožovat rozhodnutí soudce I. stupně. Z toho jednoznačně plyne, že každý občan má právo na dva zákonné soudce. Není-li některá strana sporu spokojená s výrokem soudu I. stupně, má právo podat odvolání. Logický význam odvolání je tento: „Beru na vědomí rozhodnutí soudu I. stupně. S rozhodnutím nesouhlasím, a žádám, aby spor rozhodl soud II. stupně.“ Právem a povinností soudu II. stupně je rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit, upravit, nebo vynést své právoplatné rozhodnutí. Nikdy nesmí odvolací soud nutit soudce I. stupně, aby vydal rozhodnutí podle svého právního názoru.

Soudce může rozhodovat pouze ve věci, která mu byla žalobcem předložená. Jestliže soudce nějakou věc (nebo právo) přisoudí straně A, pak automaticky tuto věc (nebo právo) odebírá straně B. Výrok soudu ke straně žalované je opakem výroku ke straně žalující. Obvykle jen jedna strana může mít ve sporu pravdu. Podle pravdy musí znít rozhodnutí soudu. Bez ohledu na to, která strana se na soud obrátila. Za spravedlivý výrok je pokládán pouze výrok pravdivý.

Již ve starověku bylo předepsané, že soudce nesmí rozhodovat ve věcech, které se týkají jeho samotného, nebo jeho příbuzných. V Ústavě je stanovené, že každý soudce musí rozhodovat nestranně. Ale soudci Nejvyššího soudu přisoudili ze státního rozpočtu peníze jiným soudcům, a také sobě. Takové rozhodnutí bylo podjaté.

Totalita ke školeným soudcům přiřadila své "soudce z lidu". Udělila jim práva, kterými mohou rozhodnutí soudu ovlivňovat. Žádné specifické znalosti se po nich nevyžadují. Současná justice se těchto "soudců z ulice" nezbavila. Kolik času a peněz stát vynakládá na tento institut? 

Soudci nadřazených soudů vracejí spor soudu první instance. Ústava zakazuje ovlivňovat soudce. Soudci nadřazených soudů nemohou „vychovávat“ jiné soudce na úkor občanů. Za to nejsou státem placeni. Občana zajímá pouze výsledné rozhodnutí soudu. Neznalost, podjatost, nebo lenost soudců vyšších soudů nesmí být důvodem k tomu, aby byl občan zbaven svého práva na spravedlivé a včasné rozhodnutí soudu.

Ještě horší než v trestním řízení je rozhodování ve věcech civilních. Pracovníci Ministerstva spravedlnosti a "občané s právnickým vzděláním" v zákonodárném sboru dovolili soudcům, aby si důkazy ze žaloby vybírali podle libosti. "Naléhavý právní zájem" je patrně nejčastějším zdůvodněním rozhodnutí civilního soudu. Paragraf je v Občanském soudním řádu. Že je nesmysl rozhodovat podle soudního pořádku (osř), uzná každý myslící občan. V žádné nemocnici se neléčí podle Nemocničního řádu.

Spory o smlouvy jsou pro právníky stabilním zdrojem  příjmů. Některé přihráli kolegům ve státní správě (ČTÚ, Samosprávy). Soudní spory nejsou veřejnou arénou pro advokáty a soudce. Kvalita rozhodnutí se neřídí tím, jak dlouhý rozsudek soud vytvoří. Důkazy, které k rozhodnutí vedou, musí být zřetelné nejen pro strany sporu, ale také pro celou společnost. Pravdivému rozhodnutí soudu rozumí téměř všichni občané republiky.

Dříve soudy chránily potřeby obecného lidu před vrchností. V současnosti soudy chrání pouze zájmy "občanů s právnickým vzděláním".

V právním státě občan může činit vše, co mu "Zákon" nezakazuje. Soud rozhoduje tak, jak mu předepisuje "Zákon", nebo jeho svědomí.

Náprava je jednoduchá. Ministr spravedlnosti nebo zákonodárce by měl soudům a státním zástupcům přikázat, aby se i v civilním řízení vypořádal se všemi předloženými důkazy. Dále soudcům vysvětlit a přikázat, co je termín „Zákon“, podle kterého musí rozhodovat. Třeba takto:

1. Zákon je hierarchické uspořádání:

1.1) všech zákonů přírodních a matematických věd, nejnovějších poznatků věd lékařských a technických,

1.2) Ústava

1.3) Listina práv a svobod

1.4) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU),

1.5) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

1.6) nařízení institucí, která jsou zmocněna nařízení vydávat,

1.7) nařízení osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat

2. Soudce odvolacího soudu může rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit, upravit, nebo vynést své rozhodnutí.

Odstavec 1.1) by vrátil do „Zákona“ tisícileté poznání, že rozhodnutí soudce k oběma stranám sporu musí být pravdivý výrok (důkaz opaku), protože je součástí matematiky.

Odstavec 2. by mohl být součástí Soudního řádu.

Takovým jasným příkazem by skončila hra ping-pong v soudních sporech. Každý soud bude zodpovědný za své rozhodnutí. Počet soudních řízení se scvrkne nejméně na polovinu. Spravedlnost a pravda budou opět jediným kriteriem případu. A soudy budou probíhat podle litery Ústavy.

Domnívám se, že senát by se měl zasadit o to, aby naše republika byla skutečně právním státem.

Ing. Karel Januška