Matematika a právní věda

Úvaha pro naše zákonodárce, soudce a vládu. Důkaz sporem patří mezi základní zákony nejen matematiky, ale také státu.  

Matematika nás učí, jak dokázat pravdivost nějaké domněnky (větu). Abychom se ujistili, že domněnka (tvrzení) je pravdivé, utvoříme opak této domněnky. Jestliže je pravdivý i opak tvrzení, je původní domněnka pravdivá. Toto pravidlo v justici platí tisíce let, nazývá se důkaz opakem (nebo z opaku).

Příklad: K. Gott byl nařčen státem, že neplatil daně podle zákona.  Výrok soudu byl: „K. Gott platil daně podle zákona. Náhrada soudních nákladů mu nenáleží.“ Zkoumáme, zda výrok soudu byl pravdivý. Utvoříme opak výroku. Ten zní: „K. Gott neplatil daně podle zákona. Náhrada soudních nákladů mu náleží“. Čili každému, kdo prohraje soudní spor, náleží náhrada soudních výdajů. To je tvrzení nepravdivé.

Rozhodnutí soudu bylo zveřejněno.

Tragické na tomto případu je to, že naši soudci nerespektují tisícileté zkušenosti soudů. Za císařství, až do doby totality, měli soudci v Soudním řádu příkaz, že „důkaz opaku je povolený“. Každý soudce musel znát, co je důkaz opakem.

Nejčastějšími spory o plnění smluvních závazků a platnosti smluv naši „občané s právnickým vzděláním“ téměř vyjmuli z pravomoci soudů. V zákonných předpisech si vytvořili třídu sporů, které předávají pracovníkům v civilní správě. Jsou to zejména dopravní přestupky a spory s telefonními operátory. Když se s takovým problémem obrátíte na soud, ten vás v rozporu se svými povinnostmi odkáže na civilní úřad. Tím, že soud žalobu nepřijme, říká: Žaloba se zamítá, žalobce je povinen obrátit se na civilní úřad (ČTÚ, magistrát). Bez ohledu na podstatu žaloby, soud vlastně praví: žalovaná strana je v právu.

V právním státě by každý soud měl přijmout jakoukoliv žalobu. Občan se nemůže vyznat v právních předpisech, které si často odporují.

Jestliže podle právních předpisů má spor řešit jiný institut, měl by to soud automaticky zajistit a informovat občana.

Rozlišování trestných činů a jiných sporů musí být ve všech případech interní záležitostí soudů. Ústava je napsaná pro dvoustupňový soudní systém. Každý občan má právo na rozhodnutí dvou různých soudů.

Nikde v Ústavě není předepsáno, že soud má povinnost rozhodovat o rozhodnutí jiného soudce. Soudit soudce za rozhodnutí a přikazovat soudu nelze. Soudci jsou placení za řešení sporů, nikoliv za „výchovu“ jiných soudců. Zákonodárcům je to lhostejné. Důsledky vidíme neustále.

Doufám, že se ve volbách nějaká strana  zaváže, že současným praktikám v justici učiní přítrž. Není to složité. Od současné vlády to očekávat nelze.