Státem uzavřená smlouva není žádný zákon (v právním ani v jiném státě). Uzavírá-li stát s někým smlouvu, je ve stejném postavení jako Januška nebo Nováková, nic víc a nic méně. Takže může-li platnost smlouvy napadat nějaký Januška, může tak prostřednictvím svých úředníků samozřejmě činit i stát.

Podstatný rozdíl mezi uzavíráním smluv státem nebo občanem je v tom, že já jako občan si mohu uzavřít smlouvu s kým chci, mohu si klidně vybrat dražšího a méně kvalitního dodavatele (třeba proto, že je to můj švagr), je to jen moje věc, protože utrácím svoje peníze. Kdežto stát utrácí peníze nás všech, měl by tedy vybrat dodavatele nejvýhodnějšího. A pokud takové výběrové řízení udělá špatně, nevybere nejvhodnějšího nebo nedá všem rovné příležitosti, může i ten, kdo nebyl vybrán, rozhodnutí státu napadnout a úředník, který to má v pravomoci, smlouvu pozastavit.

To jsou principy právního státu, ne to, že nějaká smlouva je zákon.

Paní Nováková. Dovede si představit, že jste zaměstnaná v některé firmě? Představte si, že tato firma má dvě právnické oddělení. Jedno oddělení uzavře smlouvu, podepíše ji ředitel. Druhé oddělení chce uzavřít jinou smlouvu, která je v rozporu se smlouvou první. Předloží ji k podpisu řediteli. Co normální ředitel udělá? Domnívám se, že zruší právnické oddělení, které nejedná podle jeho zájmu. Proto je rozhodnutí vlády pro všechny občany zákonem.