Volme spravedlnost

Každá politická strana, která se chce podílet na řízení země, má možnost oslovit voliče svým programem. Naše soudnictví je ve stavu, kdy selský rozum přestává platit.

Volby do Parlamentu mohou zásadním způsobem zlepšit funkci naší justice.  Navrhuji z voleb do parlamentu učinit současně referendum o dodržování Ústavy a Listiny práv. Aroganci moci soudní je třeba učinit přítrž.

Trvat na tom, aby soudci dodržovali Ústavu, nepředstavuje pro státní pokladnu žádný náklad. Naopak, ušetřené prostředky, které vyplynou ze zkrácení soudních pří a náhrad za špatná rozhodnutí soudců, budou nemalé. Jestliže jeden soudce požaduje po jiném soudci, aby mu přisoudil nějaký užitek, pak není většího příkladu podjatosti. Soudci musí bdít nad vlastnictvím majetku nejen občanů, ale také nad státním majetkem. Nic si nesmí ukrajovat z cizího.

Povinností každého soudu je odhalit příčinu sporu. Některé spory nelze jednoznačně rozhodnout. Jestliže se matka domáhá práva rodit doma a přivolaný lékař má povinnost chránit zdraví dítěte, je spravedlivé rozhodnutí soudu nemožné.

Většina sporů má jednoznačné řešení. Buď k trestnému činu došlo, nebo nedošlo. Smluvní podmínky byly dodržené, nebo nebyly. Řidič porušil dopravní předpisy, nebo neporušil.

Když soud zjistí příčinu sporu, musí určit viníka. Tím je každý případ vyřešený.

Má-li žalobce pravdu, výrok soudce musí znít: „Žaloba je v právu. Žalovaná strana je povinna splnit nároky žalobce. Žalovaná strana hradí soudní výlohy žalobce.“

V případě, že žalobce nemá pravdu, výrok soudce musí znít: „Žaloba se zamítá. Žalobce je povinen splnit nároky žalované strany. Žalobce hradí soudní výlohy žalované straně.“

Tak se soudilo již v antické době. Oba výroky jsou pravdivé. Každý výrok je opakem výroku ke druhé straně sporu. Postupu, jak dojít ke spravedlivému rozhodnutí se říkalo „důkaz opaku“ (také z opaku, nebo opakem).

„Důkaz opaku je povolen“ bylo součástí právních předpisů až do sametové revoluce.

V minulém století byl v matematické logice zkoumán vztah příčiny a následku. Logika zjišťuje, kdy výrok (jakýkoliv, i soudu) je pravdivý, či nepravdivý. Rozhodnutí soudu má být výrok pravdivý, čili splňovat podmínky ekvivalence. Odpovídá to důkazu „opaku“.

Proto zákonné předpisy by měly obsahovat (1):

• „Zákon“ je hierarchické uspořádání poznatků a norem podle kterého jménem republiky soudci rozhodují. Jsou to:
• zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,
• Ústava, Listina práv a svobod,
• nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU, …)
• zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,
• nařízení institucí a osob, které jsou zmocněni taková nařízení vydávat.

Rovnost svéprávných občanů před zákonem je deklarována jak v Ústavě, tak v Listině práv. Tato rovnost byla občanům odebrána tím, že některé právní úkony mohou činit pouze „občané s právnickým vzděláním“ (dovolání, obrátit se na vyšší soudy). V Listině práv je stanovené, že soudy nesmí odmítnout žalobu, která se týká základního lidského práva. Naše soudy to ignorují. Občana bez „vzdělání právnického směru“ odkážou na soud ve Štrasburku, kde vám zástupce naší republiky sdělí, že postup je správný, musí vás zastupovat „občan s právnickým vzděláním“. Povinné zastoupení občana je zdůvodnitelné pouze tehdy, kdy občan může utrpět újmu, pokud takové zastoupení nemá. Zákonné předpisy by měly obsahovat (2):

• Povinnost občana být zastoupen osobou s „právnickým vzděláním“ mohou soudy požadovat jen tehdy, kdy zjistí, že občanovi bez zastoupení vznikne újma.

Nechat rozhodnutí o předběžné vazbě pouze na jednom soudci je nezodpovědné. Několikrát se ukázalo takové rozhodnutí jako mylné. Když bude o vzetí do vazby rozhodovat porota, pak pravděpodobnost chyby (nebo ovlivnění soudce) je podstatně menší. V porotě by mohli být i soudci z odvolacího soudu. Proto zákonný předpis by měl obsahovat (3):

• V případě posuzování možného trestného činu musí o vazebním stíhání občana rozhodovat porota nejméně tří soudců. Její rozhodnutí musí být jednomyslné.

Dvakrát jsem po soudu požadoval, aby zneplatnil smlouvu. Poprvé, když zákonodárce stanovil, že daň z pozemku bude platit vlastník. Zákonodárce ponechal dva roky na to, aby byl vztah vlastník – nájemník upraven novou smlouvou. Nájemníkovi jsem navrhl novou smlouvu a snažil ji prosadit. Neuspěl jsem. Když jsem po soudu požadoval, aby stará smlouva byla zneplatněná, soud moji žádost zamítl, údajně protože jsem neprojevil „naléhavý právní zájem“. Druhý problém byl s telefonním operátorem, který změnil smluvní podmínky. Každá smlouva je projevem svobodné vůle mezi různými subjekty (státem, telefonním operátorem, svéprávnými občany, ...). Soudy musí respektovat, že jednou uzavřená smlouva má být platná. Když si občan stěžuje na porušení smluvních podmínek, povinností soudu je posoudit tuto stížnost. V civilním soudním řízení (někdy i v trestním) mají soudci volnost výběru důkazů, které občan předkládá. Soud může ze sporu o plnění současných smluvních podmínek učinit spor o uzavření smlouvy. Proto je nezbytné, aby soud neměl právo měnit žalobní návrh, a měl povinnost vypořádat se všemi předloženými důkazy. Součástí právních předpisů by mělo být (4):·      

• Soud nesmí měnit žalobní návrh. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz.

Ústava článek 82 (1): Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Litera Ústavy jednoznačně stanovuje, že ani soudce nadřazeného soudu nesmí ohrožovat nezávislé rozhodnutí soudu nižšího stupně. Soudy vyššího stupně mohou rozsudek nižšího soudu potvrdit, opravit, nebo vynést své nezávislé rozhodnutí. Nemohou „vychovávat“ soudce nižších stupňů. Občan zaplatil soudní poplatek a zajímá ho pouze výsledné rozhodnutí soudu. Neznalost, podjatost, známosti, nebo lenost soudců vyšších soudů nesmí být důvodem k tomu, aby byl občan zbaven svého Ústavního práva na spravedlivé a včasné rozhodnutí soudu. Soudci všech soudů jsou placení za rozhodování sporů. Nejsou placeni za to, aby uplatňovali svůj „závazný právní názor“ vůči nižším soudům. Aby republika fungovala jako právní stát, je třeba odebrat soudcům pravomoc soudit jiné soudce. Každé rozhodnutí soudu se musí vztahovat k vlastnímu sporu. Je třeba přikázat soudcům (5):

• Soudnictví je dvoustupňové, každý občan má nárok na dva zákonné soudce. Soudy na každém stupni mají povinnost vyřešit spor. Nemají pravomoc nutit jiné soudy, aby za ně rozhodovaly.

Volební štáby všech politických stran by měly o takových závazcích voličům uvažovat. Ideální by bylo, kdyby každá politická strana měla ve svém volebním programu uvedeno všech pět podmínek. Předpokládám, že každá strana se k poměrům v justici vyjádří.

Pokud se některá politická strana k těmto požadavkům nevyjádří, občané tomu mohou rozumět tak, že strana nepovažuje problémy v justici za důležité.

Není třeba svolávat na náměstí shromáždění. Stačí, když se strany zavážou každému voliči, že v případě zvolení, budou tyto požadavky prosazovat. Náklady na volby tak nemusí být pro žádnou politickou stranu omezující. Většině voličů je zřejmé, že poslanci mají plnou odpovědnost za stav v justici. Když bude závazek strany zřetelný, volič to pochopí.

Hlavním zájmem téměř všech zvolených poslanců je, aby v následujícím volebním období byli v lavicích vládní strany. Ekonomické pobídky jsou důležité i pro většinu politických stran. Domnívám se, že volební štáb každé strany si to uvědomuje.

Má-li některý právní odborník politické strany názor, že navržené úpravy právních předpisů jsou špatné, měl by to zřetelně zdůvodnit.

Soudy jsou službou občanům i státu. Nesmí sloužit k odklánění státních prostředků do kapes soudců nebo některých politických stran.

Implementací těchto závazků do právních předpisů dojde k velkým finančním úsporám. Školící pracoviště pro soudce se stanou zbytečnými. Všichni soudci mají vysokoškolské vzdělání. Případné chyby soudů nižšího stupně napraví vyšší soudy.

Soudní procesy se podstatně zkrátí. Každý rozsudek bude mít svého autora. Ministři spravedlnosti se nebudou omlouvat za nezákonné postupy. Nevinní občané nebudou zbytečně ve vazebních věznicích.

Politická strana která úpravu právních předpisů prosadí, má velkou pravděpodobnost vládnout republice delší dobu než jedno volební období.

Nejvyšší státní zástupce je odborná funkce pod ministrem vnitra. Každý nový ministr vnitra má mít právo jmenovat svého nejvyššího státního zástupce.

Všichni soudci patří do Ministerstva spravedlnosti. Ministr spravedlnosti může navrhnout prezidentovi, aby kteréhokoliv soudce zbavil soudcovské funkce.