Zvítězí v justici pravda?

Volební štáby všech politických stran by měly uvažovat o tom, zda je naše justice v pořádku. Navrhuji doplnění právních předpisů.

Většina sporů má jednoznačné řešení. Buď k trestnému činu došlo, nebo nedošlo. Smluvní podmínky byly dodržené, nebo nebyly. Řidič porušil dopravní předpisy, nebo neporušil.

Když soud zjistí příčinu sporu, musí určit viníka. Tím je každý případ vyřešený.

Má-li žalobce pravdu, výrok soudce musí znít: „Žaloba je v právu. Žalovaná strana je povinna splnit nároky žalobce. Žalovaná strana hradí soudní výlohy žalobce.“

V případě, že žalobce nemá pravdu, výrok soudce musí znít: „Žaloba se zamítá. Žalobce je povinen splnit nároky žalované strany. Žalobce hradí soudní výlohy žalované straně.“

Tak se soudilo již v antické době. Oba výroky jsou pravdivé. Každý výrok je opakem výroku ke druhé straně sporu. Výrok o náhradě nákladů zabraňuje zneužívání soudů a ochranu nevinných. Postupu, jak dojít ke spravedlivému rozhodnutí se říkalo „důkaz opaku“ (také z opaku, nebo opakem).

„Důkaz opaku je povolen“ bylo součástí právních předpisů až do sametové revoluce.

Jestliže žalobce tvrdí „Občan Babiš poškodil EU“, je toto tvrzení pravdivé? V první řadě si soudce musí položit otázku: „Má žalobce oprávnění jednat jménem EU? Předložil žalobce důkaz o svém oprávnění?“. Jestliže žalobce takový důkaz nepředložil, potom pravdivé (spravedlivé) rozhodnutí soudce musí být: „Žaloba se zamítá, žalobce nepředložil důkaz, že má právo jednat jménem EU.“ Žádal občan Babiš o dotace? Pokud vím, o dotace žádala nějaká instituce. Opět důvod k tomu, aby žaloba byla zamítnuta.

Aby soudy měřily stejným metrem pro všechny, musí striktně dodržovat základní pravidla soudu. Rozhodovat o tom, co se k rozhodování předkládá. Měla občanka Nagyová pravomoc úkolovat policejní pracovníky? Měl občan Dalík pravomoc jednat jménem státu?

Návyky z doby totality zatím soudy pořád aplikují. Žalobní návrhy se během soudního sporu upravují. To je nejhorší provinění současných soudů. Proto je třeba soudcům přesně stanovit, co mají chápat pod pojmem „zákon“. Třeba takto:

  § 1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

   1. Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

   2. Ústava, Listina základních práv a svobod,

   3. nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (NATO, EU)

   4. zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

   5. nařízení institucí a osob, které mají zmocněni nařízení vydávat.

Nechávat rozhodnutí o předběžné vazbě pouze na jednom soudci je nezodpovědné. Několikrát se ukázalo takové rozhodnutí jako mylné. Když bude o vzetí do vazby rozhodovat několik soudců, pak pravděpodobnost chyby (nebo ovlivnění soudce) je podstatně menší. Proto zákonný předpis by měl obsahovat:

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje senát nejméně tří soudců. Jeho rozhodnutí musí být jednomyslné.

Účelovou interpretací současného Občanského soudního řádu mají soudci volnost výběru důkazů, které žalobce předkládá. Soud může ze sporu o plnění smluvních podmínek učinit spor o uzavření smlouvy. Proto je nezbytné, aby soud neměl právo měnit žalobní návrh, a měl povinnost vypořádat se všemi předloženými důkazy. Součástí právních předpisů by mělo být:     

§ 3. Soud nesmí měnit žalobní návrh. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz.

Ústava článek 82 (1) nařizuje: Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Litera Ústavy jednoznačně stanovuje, že ani soudce nadřazeného soudu nesmí ohrožovat nezávislé rozhodnutí soudu nižšího stupně. Soudy vyššího stupně mohou rozsudek nižšího soudu potvrdit, opravit, nebo vynést své nezávislé rozhodnutí. Nemohou „vychovávat“ soudce nižších stupňů. Občan zaplatil soudní poplatek a zajímá ho pouze výsledné rozhodnutí soudu. Neznalost, podjatost, známosti, obstrukce nebo lenost soudců vyšších soudů nesmí být důvodem k tomu, aby byl občan zbaven svého Ústavního práva na spravedlivé a včasné rozhodnutí soudu. Soudci všech soudů jsou placení za rozhodování sporů. Nejsou placeni za to, aby uplatňovali svůj „závazný právní názor“ vůči nižším soudům. Aby republika fungovala jako právní stát, je třeba odebrat soudcům pravomoc přikazovat soudit jiným soudcům. Každé rozhodnutí soudu se musí vztahovat k vlastnímu sporu. Je třeba přikázat soudům:

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové, každý občan má nárok na dva zákonné soudce. Soudy na každém stupni mají povinnost vyřešit spor. Nemají pravomoc nutit jiné soudy, aby za ně rozhodovaly.

Volební štáby všech politických stran by měly o takových závazcích voličům uvažovat. Ideální by bylo, kdyby se k těmto požadavkům veřejně přihlásila každá politická strana, která usiluje o vládu v naší zemi.

Dojde-li volební štáb některé strany k rozhodnutí, že bude uvedené požadavky prosazovat, měl by to zveřejnit. Má-li některý právní odborník politické strany názor, že navržené úpravy právních předpisů jsou špatné, měl by to zřetelně zdůvodnit.

Soudy jsou službou občanům i státu. Nesmí sloužit k odklánění státních prostředků do kapes soudců nebo některých politických stran.

Implementací těchto závazků do právních předpisů dojde k velkým finančním úsporám. Školící pracoviště pro soudce se stanou zbytečnými. Všichni soudci mají vysokoškolské vzdělání, není třeba jim složitě vysvětlovat, co je to pravdivý výrok. Případné chyby soudů nižšího stupně napraví vyšší soudy.

Soudní procesy se podstatně zkrátí. Každý rozsudek bude mít svého autora. Ministři spravedlnosti se nebudou omlouvat za trestné činy způsobené státem nejen na občanech, ale dokonce i na samotných poslancích.