Soudní tragikomedie

V předvolebních debatách v televizi jsem nezaznamenal, že by některá strana byla nespokojená se stavem v justici.

Výroky našich soudů připomínají literární díla nevalné kvality. Za nejdůležitější považují zdůvodňování svého rozsudku. Přitom mají pouze sdělit žalobci, zda důvody žaloby jsou v souladu se zákony (že žalovaná strana jednala v rozporu se zákonem), nebo žalobu zamítnout, protože soud neshledal porušení zákona. Žádná jiná situace nemůže nastat. 

Jak je možné, že soudní spory připomínají hru ping-pong? Důvod vidím v tom, že soudy opovrhují Ústavou. Ta jednoznačně nařizuje, že rozhodnutí soudce nesmí nikdo ohrožovat. Jednou vynesený rozsudek se nesmí vrátit stejnému soudci. Když nadřazený soud vrací věc soudu, který již rozhodl, pak každé jiné rozhodnutí je nejenom ohrožené, ale nepřímo vynesené vyšším soudem. Takový postup je možný pouze v našem absurdistánu. Vracet řešení soudům, které již jednou rozhodly, nemá v Ústavě žádnou oporu. Je to pozůstatek totality. Dvoustupňové soudnictví máme proto, aby spravedlnost (pravdivost výroku) soudce prvního stupně potvrdil, opravil nebo vynesl svůj rozsudek soud druhého stupně.

Současné diskuze a přetahování voličů na svou stranu jsou nejenom úsměvné, ale pro občany tragické. Téměř třicet let po sametové revoluci nedokázala právnická „elita“ vrátit soudnictví do stavu, který fungoval staletí.

Ústava přesně vymezuje činnost soudců. Bohužel, bývalí zákonodárci ve snaze usměrnit občana v jeho chování, vložili do právních předpisů stovky, nebo možná tisíce různých nařízení, že se v nich někdy ani soudci nevyznají. Zavedli termíny, které do předpisů nepatří (množství větší než malé). Ze soudních sporů se stává tragikomedie, u které je závěrečné jednání nevyzpytatelné.

Nadcházející volby by měly vrátit soudní systém tam, kde byl před staletími.

Aby se soudy zbytečně nezneužívaly, každý soud má vynést rozhodnutí o tom, která strana hradí soudní výlohy. Bez ohledu na to, kdo a s jakým vzděláním byl v případu zainteresován. To zabraňuje zneužívání soudu k opakovaným žalobám (napadání starostky).

Žalobce předkládá k posouzení buď konkrétní skutek, nebo domněnku. Skutek může soudce označit trestným činem. Výrok soudu k oběma stranám sporu musí být pravdivý. Otcem dítěte může být jen jeden muž, smlouva platí nebo neplatí, úplatek byl poskytnut, nebo nebyl. Základem spravedlivého rozsudku je jeho pravdivost. Ta spočívá v tom, že výrok soudu je pravdivý (a tudíž spravedlivý) k oběma stranám sporu. Jak vůči žalobci, tak také vůči žalované straně.

Soudy v případech Tluchoř, Dalík, Nagyová, Rath postupují jako slepý v porcelánu. Přitom by stačilo, aby soudci striktně dodržovali znění Ústavy.

Justiční aparát je patrně jedním z nejhorších orgánů státu. Kromě toho, že se podílí na trestné činnosti státu, občanům vůbec neslouží. Smutné je, že ani jedna politická strana nemá ve svém programu nápravu justice.

Domnívám se, že je ještě dostatek času pro předsedy jednotlivých politických stran, aby se vyjádřily k mým návrhům, uveřejněných v Inzerátu.