Zákon v matematice a v justici

Katastrofální stav v naší justici nikoho nevzrušuje. Právníci prohlašují: „Spravedlnost u našich soudů nehledejte“. Soudci jsou placení za to, aby spravedlnost byla zaručená pro každého občana. 

Před zraky milionů občanů byla v poutech odvedená skupina bezúhonných občanů. Bývalé poslance soud propustil, protože se domníval, že poslanecký mandát je zbavuje zodpovědnosti. Žádný skutek, kterého se skupina občanů měla dopustit, nebyl doložený. Presumpce nevinny platí v právním státě pro každého občana. Ještě nyní jsou někteří občané z této skupiny obtěžováni soudy. Státní zástupci mají asi jinou Ústavu. Ministr spravedlnosti se sic omluvil bývalým poslancům, ale neučinil žádný konkrétní krok, který by v budoucnu podobné situaci zabránil.
 Bez ohledu na to, že Ústava zakazuje každému soudci rozhodovat podjatě, soudci Nejvyššího soudu si ze státní pokladny přisoudili dodatečné peníze. Platy soudců jsou stanovovány podle předpisů, které se ani náznakem nepodobají předpisům pro státní úředníky. 
O rovnosti občanů před zákonem se pouze dočteme v Ústavě. Praxe je taková, že občan je fakticky zbaven práva dovolání. Občan musí být zastoupen advokátem, což u nesolventních občanů je nemožné. Advokáti zvučných jmen odmítají zastupovat občana v případech, kdy by rozhodnutí soudu bylo proti dlouhodobému zájmu „občanů s právnickým vzděláním“.
Z řešení sporů o uzavřených smlouvách si „občané s právnickým vzděláním“ učinili bohatý zdroj svých příjmů  (pod dohledem ministerstva spravedlnosti). Odmítají zabývat se skutečností, že pouze pravda zaručuje spravedlivý rozsudek. Platnost nebo neplatnost smlouvy řešili již ve starém Římě. Došli k jednoduchému pravidlu, které říká, že pravdivý je takový výrok, který je pravdivý i v opaku. Soudce vynese buď a:„smlouva je platná“ nebo b:„smlouva je neplatná“. Na základě toho, která strana porušila smluvní podmínky, rozhodl, která strana je v právu. V minulém století matematická logika došla k závěru, že platí věta: „výrok je pravdivý tehdy, a jen tehdy, je-li pravdivý i opak výroku“. Poznání Římanů i matematiky soudci ignorují.
V civilních sporech se soudci nemusí zabývat všemi důkazy. Takový nesmysl je patrně důsledkem totality. Povinností každého soudce je vypořádat se se všemi důkazy, i když to zákonný předpis (OSŘ) nenařizuje.
Zákonodárci by měli přikázat soudcům, že lidské poznání (mezi které nesporně patří všechny zákony matematiky, zákony přírodních věd, nejnovější poznatky z věd lékařských) je nedílnou součástí zákona. Hierarchie zákona by měla být pro soudce samozřejmostí. Ve Sbírce zákonů jsou zveřejňovány i nařízení, která jsou někdy v rozporu se zákonem. Pokud jsou soudci doškolováni, v první řadě by měli být upozornění, že pravda je ověřitelná hodnota. Nepravdivý výrok nemůže být spravedlivý. Vede pouze k prodlužování soudního řízení, což je pouze v zájmu "občanů s právnickým vzděláním". Občanovi se spravedlivý rozsudek vzdaluje.