Tisíce dětí v exekuci

Několik tisíc dětí je v exekučním řízení. Exekutoři vyčkávají, až se děti stanou plnoletými a pak po nich začnou vymáhat dluh. Jaké máme soudy, když se dítě může dostat do exekuce?

Každý soud řeší spor je mezi dvěma subjekty. Subjektem může být stát, instituce nebo svéprávný občan. Svéprávnost dětí řeší soudy pouze na jejich vlastní žádost.

Spravedlnost rozhodování soudů patří mezi základy každé společnosti. Váda nebo panovník stanovují, jak mají soudci rozhodovat. Stabilita společnosti je závislá na kvalitě soudů. Jsou země, ve kterých nejsou psané zákony, přesto se občané do takových zemí rádi stěhují.

Soudci si nemohou přisvojit žádnou věc ani právo, které dosud neměli. Pokud tak učiní, škodí nejen společnosti, ale také své soudcovské cti. Soudní systém může být stabilní pouze tehdy, kdy obdobné případy soudy rozhodnou obdobně.

Je-li spor mezi dvěma subjekty A a B, povinností soudu je rozhodnout, která strana je v právu, čili která strana má pravdu. Soud musí určit, zda některá strana jednala v rozporu se zákonem, nebo přímo zákon porušila. Na základě takového zjištění soud rozhodne. Rozhodnutí vynáší soud vždy vůči žalobci. Rozhodnutí soudu může znít: „Žalobce je v právu. Žalovaná strana je povinna učinit následující… Žalovaná strana hradí žalobci soudní náklady.“

Jestliže soud dospěl k závěru, že v právu je žalovaná strana, výrok soudce musí znít: „Žaloba se zamítá. Žalobce je povinen uhradit žalované straně soudní náklady.“ Bez ohledu na to, která strana se na soud obrátí, je druhý výrok opakem prvého výroku. Oba výroky jsou pravdivé.

Uvedenou metodu objevili už v antice a nazvali ji důkazem opaku. V naší zemi platila od roku 1849 až do nástupu komunismu.  (Reichsgesetzblatt 1849-1918 - česky  § 270: Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje.)

Jestliže soud neřeší skutek (krádež, ublížení na zdraví..), ale nějakou domněnku (vlastnictví, smluvní podmínky,..), pak soud musí použít  důkaz opaku. Řeší-li spor konkrétní zákon, použije soud znění zákona.

Vždy musí platit, že výrok soudu ke straně A, je opakem výroku ke straně B. Zamítnutí žaloby vždy znamená, že žalující strana nemá pravdu, tudíž není v právu. Když k zamítnutí žaloby použije soud odstavec ze soudního pořádku (kdyby nemocnice odmítla léčit těžce nemocného na základě Nemocničního řádu), vždy se dojde k nesmyslným rozsudkům. Povinností každého soudu je vzít v úvahu všechny důkazy (které žalobce předkládá). Každý žalobce podáním žaloby projevil ten nejnaléhavější právní zájem, protože se s odpůrcem nedokázal domluvit.

Soudy musí být stabilizujícím prvkem společnosti. Nesmí sloužit k obohacování jiných „občanů s právnickým vzděláním“.

Vynášení nespravedlivého výroku soudu je jedna z nejhrubších chyb, kterou jsme zdědili po totalitním systému. Nechápu, jak mohou právnické fakulty vychovávat své studenty v bludech.

Náprava je jednoduchá. Ministr spravedlnosti nebo zákonodárce by měl soudu přikázat (§ 120 Osř), aby se i v civilním řízení vypořádal se všemi předloženými důkazy. Dále soudcům vysvětlit, co je termín „Zákon“, podle kterého musí soudy rozhodovat. Třeba takto:

1. Zákon je hierarchické uspořádání:

1.1) všech zákonů přírodních a matematických věd, nejnovějších poznatků věd lékařských a technických,

1.2) Ústava, Listina práv a svobod,

1.3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU),

1.4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

1.5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněni nařízení vydávat.

2. Soudce vyššího soudu může rozhodnutí soudu nižšího stupně potvrdit, upravit, nebo vynést své rozhodnutí.

Odstavec 1.1 by vrátil do „Zákona“ tisícileté poznání, že rozhodnutí soudce k oběma stranám sporu musí být pravdivý výrok (důkaz opaku), protože je součástí matematiky.

Odstavec 2. plyne z článku 82. Ústavy: Rozhodnutí soudce nesmí nikdo ohrožovat. Tudíž odvolací soud má právo rozhodnutí nižšího soudu potvrdit, opravit, nebo vynést své nezávislé rozhodnutí. Tím skončí hra ping-pong v soudních rozhodnutích. Každý soud se zodpoví za své rozhodnutí. Počet soudních řízení se scvrkne nejméně na polovinu.

Soudci mohou získat zpět důvěru a úctu, kterou u občanů ztratili.

Vláda by měla využít zbývající čas do voleb, a dát soudnictví do stavu, kdy nemůže docházet k porušování zákona. Občané by to jistě zhodnotili. Nevládní strany by se měly vyjádřit, zda v případě svého úspěchu přinutí justici k tomu, aby i v naší zemi byla spravedlnost respektována.