Právo na pravdivé informace.

Pracovníci veřejnoprávních medií oceňovali své moderátory, komentátory a hlasatele. Jistě tak činili v dobré víře, že šíří pravdu o naší republice. Nesděluji jejich názor.  Na adresu rozhlasu a ČT jsem uvedl:

Stížnost na ČT a Český rozhlas.

Jsem řádným plátcem poplatků jak ČT, tak rozhlasu. V rámci pravdivého informování veřejnosti žádám, aby informace které veřejnoprávní instituce šíří, byly pravdivé.

Při každé zmínce o premiérovi uvádějte tento dodatek: „A.Babiš, premiér vlády bez důvěry, parlamentem označený za osobu trestně stíhanou“.

Je podstatný rozdíl v tom, kdo výrok o trestnosti vynese.

Komentátoři pracující za úplatu, by také lhát neměli, ale těm přispívám minimálně.

Karel Januška, ID: uiz6ad

Při každé příležitosti o nějaké činnosti vlády neopomenou moderátoři dodat, že se jedná o vládu, která nemá důvěru poslanecké sněmovny. Což je jistě informace pravdivá. Nepravdivá je informace, že některý člen vlády, který je současně poslancem, je „stíhán pro trestný čin“.

Výroky komentátorů veřejnoprávních prostředků typu: „Trestně stíhaný A. Babiš, premiér vlády bez důvěry“ je výrok nepravdivý, protože každý senátor i poslanec je vyjmutý z policejního vyšetřování. Ústava nařizuje:

Článek 27

(1) Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech.
(2) Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory jejímž je členem.
(3) Za přestupky poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem, pokud zákon nestanoví jinak.
(4) Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání po dobu trvání mandátu vyloučeno. 
(5) Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při páchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.

Kdyby soudci a soudy dodržovali nařízení Ústavy, nikdy by k takové situaci nemohlo dojít.

Principy zakotvené v Ústavě nejsou dodržované. Státní úředníci nerespektují nařízení a zákony vyšších úřadů. Republiku nelze nazývat právním státem.

Každý demokratický stát je založen na třech pilířích. Je to moc zákonodárná, moc výkonná a moc soudní. Každá z těchto mocí je nezávislá.

Rozhodování soudů je placená služba. Náklady soudních procesů hradí účastníci sporu. Proto služba musí být bez závad. Jestliže se jeden soudce dopustí trestného činu v souvislosti se svou funkcí, pak na takovou službu nejenže není spolehnutí, ale soudci, kteří rozhodují nerespektují literu Ústavy.

Nezávislost moci soudní je zajištěná článkem Ústavy: Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.  Z toho jednoznačně plyne, že se soudce může předloženou kauzou zabývat pouze jednou. Jiné rozhodnutí by bylo důkazem, že soudce rozhodoval závisle na jiném posouzení sporu.

Soud rozhoduje o předložených důkazech. Povinností každého soudu je posoudit všechny předložené důkazy. Nikdy nesmí zasáhnout do znění žaloby. Ale to soudci někdy nedodržují. Podle znění Občanského soudního řádu se soudce nemusí k části žaloby vůbec vyjadřovat. To je hrubá chyba v soudním řízení.

Soud na každém stupni má pouze dvě možnosti, jak rozhodnout spor.

Prvou lze obsahově popsat takto: „Soud uznal žalobu a předložené důkazy za pravdivé. Žalovaná strana splní podmínky uvedené v tomto rozhodnutí. Náklady soudního řízení uhradí žalovaná strana straně žalující“.

Druhá možnost: „Důkazy žalobce soud nepřesvědčily. Žaloba se zamítá. Náklady soudního řízení žalované straně uhradí žalobce.“

Výrok soudu k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně sporu. To je nepřekročitelná podmínka spravedlivého rozhodování, stará asi 2300 let. V matematice se jí říká důkaz opakem. Naše soudy ji někdy nedodržují.

Každé rozhodnutí soudu (prvého stupně) je v právním státě pravomocné. Rozhodují účastníci sporu. Když žádný účastník nepodá odvolání, rozhodnutí nabývá právní moci po uplynutí doby, kterou soudce stanovil.

 Soudy odvolací mají identické pravomoci, jako soud prvního stupně. Povinností odvolacího soudu je rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdit, opravit, nebo vynést své rozhodnutí odvolacího soudu. Nikdy nesmí vrátit rozhodování soudu nižšího stupně, jak se nyní děje. Nestranně a nezávisle může soudce v konkrétním případě rozhodnout pouze jednou. Takový postup předpokládá Ústava.

Moc výkonná prostřednictvím zákonů a nařízení přikazuje občanům a institucím, jaké mají povinnosti. Státní úředníci někdy ignorují zákony a nařízení vyšších úřadů. Domnívají se, že jejich rozhodování může být nezávislé na zákonech a rozhodnutí vlády. Každá vláda, která získala důvěru Parlamentu, může mít odlišný cíl svého vládnutí. Všichni státní úředníci jsou povinni respektovat cíle vládní většiny.

Státní zástupci zastupují stát před soudem. Z logiky vyplývá, že mají být podřízení ministru vnitra, který je odpovědný za moc výkonnou při vyšetřování.

Aby se republika chovala jako právní stát, je třeba odebrat pravomoc státním úředníkům rozhodovat věci, které má rozhodovat soud. Pouze soud může nezávisle a nestranně dojít ke spravedlivému rozhodnutí.

Do právních norem je třeba včlenit tato nařízení soudcům:

Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických jsou nedílnou součástí zákona.

Každé rozhodnutí soudu je pravomocné.

Soudce může v konkrétní věci rozhodovat pouze jednou.

Každý spor má nárok na dva zákonné soudce a rozhodnutí dovolacího soudu.