Důkaz opaku v soudnictví

Tento článek není nový, již byl uveřejněný. Věnuji ho komentátorům: Z. Matuškovi, K. Novákové,, J. Konrádovi, P. Macháčkovi.

Můj komentář k rozhodnutí soudce Paclíka ve věci náhrady soudních nároků K. Gottovi, nechává „občany s právnickým vzděláním“ v přesvědčení, že občan Januška si nemohl přečíst zdůvodnění rozsudku, proto nemůže mít pravdu.
Z hlediska matematiky je řešení výroku soudce jednoznačné. Kdyby soudce respektoval zákony matematiky, musel by vynést výrok: K. Gott uspěl v žalobě, proto mu náleží náhrada soudních výdajů. Žádné jiné rozhodnutí (z matematického hlediska) nepřipadá v úvahu, protože negace výroku soudce Paclíka je: „K. Gott neuspěl v žalobě, proto mu náleží náhrada soudních výdajů.“ Že tento výrok je nepravdivý by měl rozeznat „každý občan s právnickým vzděláním“.

Za Rakouska byl zákon opaku definován takto: Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje. (§ 270 Reichsgesetzblatt 1849 -1918, böhmisch.) Čili soudce by za Rakouska nejprve musel dokázat, že důkaz opaku nelze použít, a potom by mohl vynést výrok identický s výrokem soudce Paclíka. Domnívám se, že by takový výrok nikdy nevynesl, protože soud II. stupně by jeho chybný výrok opravil.

To, že negace pravdivého výroku je opět výrok pravdivý, se učí na středních školách. Jen se tomu tak vznešeně neříká. Každý středoškolák ví, že když nějakou rovnici násobíme číslem (různým od nuly), tak rovnice se nemění. Negace výroku znamená násobit rovnici číslem -1. A rovnice samozřejmě platí. Rovnice je také výrok.

V komentářích k mým úvahám diskutující (Jan Pavelka, Jiří Lietavec, Aleš Dokoupil, Petrov a jiní), všichni patrně „občané s právnickým vzděláním“, mne posílají do psychiatrické poradny. Domnívám se, že neprávem.

Zdroj: https://kareljanuska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=405830